Kentové rohy byla skupina tehdejších rohů, kterým dal základ roku 1810 v Dublinu Joseph Halliday. Ten si nechal patentovat klapkový roh. Zálibu v tomto nástroji si našel hrabě z Kentu, který jej zavedl do anglických vojenských hudeb. Odtud vznikl název Kentův roh.
Koncem 18. století se v Itálii vyvinul z hadovité podoby tehdejšího serpentu tvar podoby dnešního fagotu. Tento nástroj se nazýval ophibaryton nebo ruský fagot. Ten se stal základem pro basový roh, jehož vynálezcem byl francouz A. Frichot. V roce 1810 byl tento nástroj patentován jako "Basse - trompette". Nástroj se rozšířil do celé Evropy pod názvem anglický basový roh. Využití nacházel zhruba do 30. let 19. století.
Jean Hilary Asté vyvinul z kontrabasové oklifejky zavedením ventilů novodobou basovou tubu. Ostatní druhy Kentových rohů se postupně proměnily zavedením ventilů v typ kornetů nebo křídlovek.
Vynález ventilů počátkem 18. století přispěl k dokončení chromatizace lesního rohu. Velký podíl na tom měl berlínský mechanik Heinrich Stölzel, který v roce 1813 od hornisty Blühmela koupil inovovaný typ ventilového rohu. O 5 let později, 12.4.1818, si dal Stölzel tento typ rohu patentovat a nazval jej "Büchsenventil". Hlavní přínos tohoto významného patentu byl v tom, že roh inovoval celkem o 2 ventily. Postupně byl doplněn i o 3 ventil. Praktické využití našel roh již v roce 1817, kdy skladatel Werner píše v polské Vratislavi první koncert pro ventilový (chromatický) lesní roh.
Ačkoli je toto jméno belgického vynálezce spjato úzce se saxofonem, svůj podíl měl i na vývoji rohů. Model "Saxhorn" jím byl v roce 1845 patentován v Paříži. Nástroj byl poprvé využit v opeře Prorok roku 1849. Všechny Saxovy rohy se velice rychle ujaly ve většině dechových hudeb po celé Francii.
Ventilové lesní rohy dostávají v polovině 19. století stále větší důvěru u hudebních skladatelů. Tím, že nástroj získal ventily, stal se velmi dobře použitelným. Zavedení ventilů ale kladlo na hudebníky daleko větší zručnost při hraní. Koncem 19. století už měly téměř všechny přední středoevropské orchestry ventilové rohy. Např. Bedřich Smetana používá v posledním znění Prodané nevěsty (1870) střídavě ladění: B-basso, C, D, Es, F, G, A.
Občas i známí skladatelé sahli po neobvyklých typech rohů. Mezi ně patřil např. W.A.Mozart použitím poštovského rohu v Serenádě K. 320, zvané podle nástroje "Posthorn-Serenade".
Ve 20. století je využití rohů čím dál častější. R. Vaughan-Williams předepisuje v jedné části své 3. Symfonie přirozený lesní roh. Sergej Prokofjev ve scénické hudbě k pásmu A.Tairova (1933) napsal vedle dvou lesních rohů in F ještě lovecký roh in Es.
V novodobé historii tehdejšího Československa stojí za zmíňku pouze rok 1986, kdy společnost Amati Brno zkonstruovala vlastní trojitý lesní roh.
To je vše k historii lesních rohů. V příštím díle cyklu historie dechových nástrojů se zaměříme na trumpety. Proto nás sledujte a pokud nechcete, aby vám tento příspěvek unikl, přihlaste se k odběru našich článků.
Inspirováno knihou Jiřího Kratochvíla - Dějiny a literatura dechových nástrojů